Napadlo by vás, že ty nejpříjemnější věci spojené s bydlením vymyslel někdo třeba před třemi tisíci lety? Stopy starověkého Řecka a Říma potkáváme na každém kroku.
Antika
Staří Římané si uměli užívat života a hledali možnosti, jak si ho zpříjemnit. A že byli líní, vynalezli lenošku!“
Jestli jste ještě nebyli v Pompejích, určitě je (ideálně mimo turistickou sezonu) navštivte. Uprostřed ulic s odpadními kanálky a zvýšenými chodníky s přechody pro chodce si uvědomíte, jak blízcí vám mohou být dávní obyvatelé města zasypaného popelem v roce 79 našeho letopočtu.
Koupelna
Vodovod s teplou vodou, koupelny a splachovací záchody byly běžné už v paláci Knóssos krále Mínoa (r. 1 400 př. n. l.) na Krétě. Mramor byl typickým stavebním materiálem.
POMPEJE
Lehkovážní obyvatelé své krásné město už jednou obnovovali po ničivém zemětřesení v roce 63, a taktu vedle domu postavených ještě před Římem stály i novodobé stavby římského typu. Pouhých šestnáct let ale měli Pompejané na zvelebování svého města. Stavěli si krásné, mozaikami a uměleckými díly zdobené domy, v jejichž středu byly romantické zahrady s fontánami a sochami. Všechna okna byla orientovaná dozahrady, takže po ulicích se chodilo mezi rovnými stěnami domu, a obyvatele tak nerušila okovaná kola povozu jezdící po kamenné dlažbě. Pompejané se jako většina obyvatel dalších římských měst stravovali ve veřejných vývařovnách, kde je obsluhovali kuchaři u kamenných pultů s vytesanými otvory pro hrnce a kotle, pracovní náčiní se zavěšovalo na stěny. Stejně jako jídlo i koupání bylo společné – vzácné zachované pompejské veřejné lázně vám připomenou labužníky života, kteří si užívali koupele mezi vyhřívanými stěnami, a hned poblíž na ne čekaly lákavé cedulky s vyobrazenými službami zdejšího nevěstince. Tohle všechno víme díky chytrému nápadu pana Firelliho, který při odkrývání Pompejí v roce 1860 navrhl vyplnit zvláštní dutiny ve zkamenělém popelu sádrou. Tak se podařilo získat něco nečekaného – detailní odlitky tel lidí, kteří nestihli před lávou uniknout. Pohled do jejich tváří i na postavy v posledním objetí jsou nejsilnějším zážitkem, který si odnesete.
UMĚLECKÁ DÍLA
Řečtí umělci zobrazovali harmonii duše i těla, a protože věřili, že v každém člověku je něco božského, jejich bohové vypadali jako lidé, s přednostmi i chybami.
VONNÉ OLEJE
Základem tehdejších kosmetických prostředků byl olivový olej, který se obohacoval aromatickými esencemi z rostlin. Řekové a Italové na ne nedají dopustit dodnes.
ŘECKÝ DŮM
Kamenné pevnosti připomínaly i města vzniklá v předchozím období, ve starověkém Řecku (8.–1. století př. n. l.). I tady vedla všechna okna do dvora obklopeného sloupořadím. Mužská a ženská část byly přísně oddělené, ale do ženské mohl kromě dětí vstupovat i pán domu. Právě tady, vetšinou v prvním poschodí, byla umístěná manželská ložnice s postelí na zdobených nohách a s opěrkou z ovcí vlny nebo suchých trav. V přízemí byla společenská část, kde se rodina scházela v jídelně a kde se také přijímali hosté. Základním kusem nábytku byla truhla na ukládání oblečení, menší truhličky byly na šperky a další drobnosti. K pohodlí hostu sloužily rozmanité lavice a čalouněná sedátka, křesla i stoličky. Jestli máte doma židli s kruhovým opěradlem, vzpomeňte si na starověké Řecko, zrodila se právě tady. Stoly ještě tehdy centrem domu nebyly, stávaly podél sten a používaly se na odkládání, už tehdy oblíbené deskové hry se hrály na zemi nebo na kamenných soklech. K činnostem, jako je jídlo, malování nebo šití, nebyl stůl třeba a nádobí se věšelo na skoby ve stěnách. Běžné interiéry ještě nebyly honosně zdobené, šlo spíš o účelnost. Ovšem příjemným luxusem, který umíme ocenit i dnes, byl hypocaust, první forma ústředního topení, která fungovala tak, že po celém dome byl teplý vzduch rozváděný kanálky pod podlahou.
Budeš-li žít podle přírody, nebudeš nikdy chudý. Jestliže však chceš žít podle svých představ, nebudeš nikdy bohatý.“
Epikúros, řecký filosof 341 př.n.l.–270 př.n.l.
ŘÍMSKÝ BETON
JEHO KVALITA SE VYROVNALA DNEŠNÍMU BETONU A DÍKY TOMU SE DOCHOVALA SPOUSTA BUDOV.
Římský beton se skládal z páleného vápna smíchaného s vodou a sopečného popela, o který nebylo v krajině činných sopek nouze. Podle římského stavitele Vitruvia se míchal jeden díl vápna se třemi díly popela, do toho se ještě přidávaly úlomky cihel nebo sopečného tufu. Zřejmě právě popel díky svému chemickémusložení reagoval s vápnem jedinečným způsobem a vytvořil beton, který vydržel tisíce let, aniž by mu škodilo zvětrávání, mořská voda nebo zemětřesení. Je dokázáno, že kolem roku 150 př. n. l. už byl beton běžně užívaným materiálem. Vy si betonové prvky můžete osobně prohlédnout třeba podél silnice Via Appia.
POHOVKA
Staří Římané přivedli pohodlí ve svých domech k dokonalosti. Objevuje se spousta druhu sedacího nábytku, včetně čalouněných lenošek a pohovek, na kterých se daly krásně trávit celé dny oblíbenou zábavou Římanů: přemýšlením.
POSTEL
Jako první popsal postel Homér v Odyssee (8. st. př. n. l.): „Zdobený čtyřnohý rám, v němž jsou napjaty řemeny purpurové barvy z kůže býka pokryté kůží nebo kobercem.“
ŘÍMSKÁ SLÁVA
Starověcí Římané (8. st. př. n l.– 476 n. l.) už měli díky Egypťanům a Řekům na co navazovat a s radostíse toho také ujali. Kromě kamene, mramoru, betonu a dřeva začali stavět také z cihel sušených na slunci (ale raději zjara, protože prudké letní slunce už je neprohrálo rovnoměrně). Vymysleli nové typy nábytku jako přenosné stolky, postele a lehátka, právě od této doby se muže lidstvo povalovat na sedacích soupravách… Svou kreativitu naplno rozjeli nejen v architektuře a výtvarném umění, ale i dekorování interiéru a velkolepých hostinách. Ostatně, po římském vojevůdci Lucullovi nám dodnes zůstal oblíbený pojem lukulské hody. Zatímco prostý lid ještě stále spal na matracích položených na zemi, lužka bohatých Římanů byla vykládaná drahokamy, vybavená matracemi naplněnými vlnou, husím nebo labutím peřím a pokrytá luxusními přikrývkami. Koberce i jemnější tkaniny se často přehazovaly i přes stoly, sedátka měla měkké polštáře a často byla odlitá z bronzu. Na tvrdé lavici už seděli jen otroci… Ve školách trůnili učitelé na vysokých křeslech zvaných katedra, která jim dovolovala rozhled po všech žácích. Původně řecké slovo, které označovalo sedadlo nebo stolici nám tak díky Římanům zůstalo dodnes.
MOZAIKA
Kdo mohl tušit, že kamenné mozaiky přežijí celá tisíciletí a přinesou nejvzácnější svědectví o živote svých původních majitelů? Na Knóssu (19. st. př. n. l.) ještě byly jen přírodní motivy, Athény a Sparta už preferovaly motivy válečné.
